PODCAST: Papežova homilie na Slavnost Nejsvětější Trojice

HOMILIE SVATÉHO OTCE

Svatá mše svatá k jubileu sportu

15. června 2025, Bazilika sv. Petra ve Vatikánu

Drazí bratři a sestry

v prvním čtení jsme slyšeli tato slova: „Tak praví Boží moudrost: ‚Hospodin mě vlastnil na počátku svých plánů, odpradávna před svými skutky. […] Byla jsem tam, když rozpínal nebesa; […] tu jsem u něho přebývala jak nejmilejší dítě, den co den jsem byla jeho potěšením, před ním jsem si v každou dobu hrála, hrála jsem si na okruhu jeho země, rozkoší mi bylo stýkat se s lidmi.“ (Př 8,22.27.30-31). Pro svatého Augustina jsou Trojice a moudrost úzce spojeny. Božská moudrost se zjevuje v Nejsvětější Trojici a moudrost nás vždy vede k pravdě.

A dnes, když slavíme svátek Nejsvětější Trojice, prožíváme také dny Jubilea sportu. Spojení Trojice-sport není zrovna běžné, ale přesto není mimo. Každá dobrá lidská činnost totiž v sobě nese odraz Boží krásy a sport k nim jistě patří. Bůh totiž není statický, není uzavřený do sebe. Je společenstvím, živým vztahem mezi Otcem, Synem a Duchem Svatým, který se otevírá lidstvu a světu. Teologie tuto skutečnost nazývá perichoresis, tedy „tanec“: tanec vzájemné lásky.

Z této božské dynamiky pramení život. Byli jsme stvořeni Bohem, který má zalíbení a radost z toho, že dává existenci svým stvořením, který „si hraje“, jak nám připomnělo první čtení (srov. Pr 8,30-31). Někteří církevní otcové dokonce odvážně hovoří o Deus ludens, o Bohu, který se baví (srov. sv. Salonius z Ženevy, In Parabolas Salomonis expositio mystica; sv. Řehoř Naziánský, Carmina, I, 2, 589). Proto nám sport může pomoci setkat se s Trojjediným Bohem: protože vyžaduje pohyb jednoho já k druhému, jistě vnější, ale také a především vnitřní. Bez toho by se sport stal pouhou sterilní soutěží egoismů.

Vezměme si výraz, který se v italštině běžně používá k povzbuzování sportovců během závodů: diváci křičí: „Dai!“ (Do toho!). Možná si toho nevšímáme, ale je to krásný imperativ: je to imperativ slovesa „dare“ (dát). A to nás může přimět k zamyšlení: nejde jen o fyzický výkon, třeba i mimořádný, ale o to, dát ze sebe vše, „hrát“. Jde o to dát se pro druhé – pro svůj vlastní růst, pro své příznivce, pro své blízké, pro trenéry, pro spolupracovníky, pro publikum, dokonce i pro soupeře – a pokud je člověk opravdu sportovec, platí to i bez ohledu na výsledek. Svatý Jan Pavel II. – který byl, jak víme, sportovec – o tom mluvil takto: „Sport je radost ze života, hra, oslava, a jako takový je třeba ho oceňovat […] prostřednictvím obnovení jeho nezištnosti, jeho schopnosti utvářet přátelské vazby, podporovat dialog a otevřenost vůči druhým, […] nad rámec tvrdých zákonů výroby a spotřeby a jakýchkoli jiných čistě utilitárních a hedonistických úvah o životě“ (Homilie k Jubileu sportovců, 12. dubna 1984).

V tomto světle zmíníme zejména tři aspekty, které dnes činí sport cenným prostředkem lidské a křesťanské formace.

Za prvé, ve společnosti poznamenané osamělostí, kde přehnaný individualismus přesunul těžiště z „my“ na „já“ a nakonec ignoruje druhého, sport – zejména týmový – učí hodnotě spolupráce, společné cesty, sdílení, které, jak jsme již řekli, je samým středem Božího života (srov. Jan 16,14-15). Může se tak stát důležitým nástrojem smíření a setkávání: mezi národy, v komunitách, ve školách a na pracovištích, v rodinách!

Za druhé, ve stále více digitalizované společnosti, kde technologie sice sbližují vzdálené lidi, ale často odcizují ty, kteří jsou nám blízko, sport zdůrazňuje konkrétnost společného života, smysl pro tělo, prostor, námahu a reálný čas. Proti pokušení utéct do virtuálních světů tak pomáhá udržovat zdravý kontakt s přírodou a konkrétním životem, místem, kde se projevuje láska (srov. 1J 3,18). 

Za třetí, v konkurenční společnosti, kde se zdá, že si život zaslouží jen silní a vítězní, sport učí také prohrávat a v umění porážky konfrontuje člověka s jednou z nejhlubších pravd o jeho stavu: křehkostí, omezeností, nedokonalostí. To je důležité, protože právě zkušenost této křehkosti nás otevírá naději. Sportovec, který nikdy neudělá chybu, který nikdy neprohraje, neexistuje. Šampioni nejsou neomylné stroje, ale muži a ženy, kteří i když padnou, najdou odvahu se znovu postavit. V této souvislosti si připomeňme slova svatého Jana Pavla II., který řekl, že Ježíš je „pravý Boží atlet“, protože zvítězil nad světem ne silou, ale věrností lásky (srov. Homilie při mši svaté k Jubileu sportovců, 29. října 2000).

Není náhodou, že v životě mnoha svatých naší doby hrál sport významnou roli, a to jak jako osobní záležitost, tak jako cesta evangelizace. Vzpomeňme na blahoslaveného Piera Giorgia Frassatiho, patrona sportovců, který bude 7. září prohlášen za svatého. Jeho jednoduchý a zářivý život nám připomíná, že stejně jako se nikdo nerodí šampiónem, tak se nikdo nerodí svatým. Je to každodenní trénink lásky, který nás přibližuje k definitivnímu vítězství (srov. Řím 5,3-5) a který nás činí schopnými pracovat na budování nového světa. To potvrdil i svatý Pavel VI. dvacet let po skončení druhé světové války, když připomněl členům katolického sportovního sdružení, jak sport přispěl k návratu míru a naděje do společnosti rozvrácené následky války (srov. Projev k členům C.S.I., 20. března 1965). Řekl: „Vaše úsilí směřuje k vytvoření nové společnosti: […] ve vědomí, že sport, díky zdravým výchovným prvkům, které podporuje, může být velmi užitečným nástrojem pro duchovní povznesení člověka, což je první a nezbytnou podmínkou pro spořádanou, pokojnou a konstruktivní společnost“ (tamtéž).

Drazí sportovci, církev vám svěřuje krásné poslání: ve svých činnostech být odrazem lásky Trojjediného Boha pro vaše dobro a dobro vašich bratří. Nechte se tímto posláním nadchnout: jako sportovci, jako trenéři, jako společnost, jako skupiny, jako rodiny. Papež František rád zdůrazňoval, že Maria se v evangeliu jeví jako aktivní, v pohybu, dokonce „spěchající“ (srov. Lk 1,39), připravená, jak to umí matky, vyrazit na Boží pokyn na pomoc svým dětem (srov. Projev k dobrovolníkům Světových dnů mládeže, 6. srpna 2023). Prosme ji, aby provázela naše úsilí a naše nadšení a vždy je vedla k tomu nejlepšímu, až k největšímu vítězství: k věčnosti, „nekonečnému hřišti“, kde hra nikdy neskončí a radost bude úplná (srov. 1 Kor 9,24-25; 2 Tim 4,7-8).